když mi jezdíš prstem po rtech

27. července 2017 v 17:26 | Lo
Samozřejmě že bych mohla žít jinak, jinde a mít jiný noční hrůzy, zaklonit hlavu, potáhnout si, vyfouknout, potáhnout, vyfouknout a možná ani to ne - - - - - - -- - - - - - - -

Ta holka ví, že na tebe nemůže zapomenout. Noc co noc objímá polštář a přemítá, kde asi zrovna jsi. Poslal jsi jí dopis na útržku papíru, ach, to byla Paříž; pak Lille; Brusel; Rotterdam; Amsterdam; Berlín; Drážďany. A už jsi tu, jsi zpátky v Praze v tentýž moment, kdy za sebou pečlivě zamyká dveře od bytu a nastupuje do auta. Zamířila do známých končin s novými pocity, s tak čerstvými vzpomínkami na tvé rty, že jí z toho ještě pulzuje její pomalu tající srdce. Celé léto se jen směšně míjíte, poskytnuv jeden druhému pár letmých pohledů a doteků a směšně málo slov.
Myslela si snad, bláhová, že s tvým příchodem bude se jí lépe dýchat - dusí se však víc a kouří důsledněji, než kdy předtím. Proč? Má svou vysněnou nuselskou romanci. Má tebe, teď jsi její francouzsky mluvící láska s očima ospalé srny, a možná že letos na narozeniny nebude plakat. Nepláče již pro to, že nemá komu odevzdat svou něhu, trápí ji nanejvýš, že jí chybíš a tohle trápení se jí líbí. Masochisticky potlačila slzy vašeho posledního odloučení, nehloupni, Lo, nebuď rozněžnělá, je na to brzo, příliš brzo. Sni radši o nezávazném sexu, tak jako kdysi. Obdivuju ji a nenávidím ji, protože nejsem ona.
Měla by se bát ti projevit své city, když vidí, že to cítíš stějně? A proč řeším tyto otázky za ni?

Co to píšu? Život?
 

srdcerváč

11. června 2017 v 10:59 | Zaveta
Víno je srdcerváč, řekla mi přítelkyně nad sklenicí chardonnay.

Tiché skučení hrdla kytary, která nikomu nepatřila. Já, pološílená, místo spánku v noci uklízím a poslouchám Requiem Mozarta a nemohu se zbavit pocitu, že mi chce Vladislav Vančura zničit život.
Ty, miláčku, a tvé oči. Oči, ach bože, máš je jako srna, kterou jsem viděla v létě na venkově - tak zřetelně v nich vidím jantarové flíčky; Lacrimosu; echo minulých povzdechů. Nemohu se nabažit myšlenek na tebe, dusím se jimi, zatímco stlačuji píst na frenchpressu a cítím, jak se hrubě namletá arabika usazuje na jeho dně. Káva. Snažím se pozorovat na sobě známky dospělosti a káva je odpověď. Bez mléka, bez cukru. Hořká černá slast k ranní cigaretě na střeše bytu kluka, ke kterému jsem nikdy nic necítila. A tak zatímco zrnka v kávovaru klesají, káva proudící mými žilami a probouzející mé nečinné srdce k životu se jeví být jediným stimulantem k životu. Ona a naděje, že tam někde v nekonečném chaosu Nuslí na mě možná čeká moje Lacrimosa.

Nervi ze mě to oblečení, drahý, beztak to děláš špatně. Beztak tě nemiluji, beztak chrápeš.
Beztak jsem sama svůj srdcerváč.

Jak skončil únor a jak jsi mě fotil na starý Zenit

10. března 2017 v 21:59 | Zaveta
Kráčíme svahem vstříc posledním slunečním paprskům dnešního dne. Slunce je vysílené, mžourá na nás tak jako my na něj a nechává za námi groteskně dlouhé štíhlé stíny. A o ty stíny není ochuzeno nic - dokonce i štěrk pod našima nohama bodá do nás dlouhou, tmavou stopou.

Kráčíme dál a již jsme na poli. Jeho půda je těžká a černá a v dusivém objetí svírá podrážky našich bot. Je nám to jedno. Ticho kolem nás pohlcuje všechny naše smutky. Mluvíme pomálu a svědkem našich rozmluv jsou jen ty zbytky zmírajícího slunce.


Už zapadlo, tak lásko nebreč.
 


mon dieu

15. února 2017 v 21:30 | Zaveta
Byla jsi jako hlíza
jako havran, jež si čistí peří
byla jsi
a pak jsi nebyla

(mám všelijaké halucinace)

Love you like an alcoholic

28. ledna 2017 v 14:05 | Zaveta
Řekni mi, proč zrovna se mnou?
A proč se mnou? Protože se ti líbí moje oči a mně se líbí, že se ti líbí. Líbí se ti, že se mi to líbí?

Kam dál