srdcerváč

11. června 2017 v 10:59 | Zaveta
Víno je srdcerváč, řekla mi přítelkyně nad sklenicí chardonnay.

Tiché skučení hrdla kytary, která nikomu nepatřila. Já, pološílená, místo spánku v noci uklízím a poslouchám Requiem Mozarta a nemohu se zbavit pocitu, že mi chce Vladislav Vančura zničit život.
Ty, miláčku, a tvé oči. Oči, ach bože, máš je jako srna, kterou jsem viděla v létě na venkově - tak zřetelně v nich vidím jantarové flíčky; Lacrimosu; echo minulých povzdechů. Nemohu se nabažit myšlenek na tebe, dusím se jimi, zatímco stlačuji píst na frenchpressu a cítím, jak se hrubě namletá arabika usazuje na jeho dně. Káva. Snažím se pozorovat na sobě známky dospělosti a káva je odpověď. Bez mléka, bez cukru. Hořká černá slast k ranní cigaretě na střeše bytu kluka, ke kterému jsem nikdy nic necítila. A tak zatímco zrnka v kávovaru klesají, káva proudící mými žilami a probouzející mé nečinné srdce k životu se jeví být jediným stimulantem k životu. Ona a naděje, že tam někde v nekonečném chaosu Nuslí na mě možná čeká moje Lacrimosa.

Nervi ze mě to oblečení, drahý, beztak to děláš špatně. Beztak tě nemiluji, beztak chrápeš.
Beztak jsem sama svůj srdcerváč.
 

Jak skončil únor a jak jsi mě fotil na starý Zenit

10. března 2017 v 21:59 | Zaveta
Kráčíme svahem vstříc posledním slunečním paprskům dnešního dne. Slunce je vysílené, mžourá na nás tak jako my na něj a nechává za námi groteskně dlouhé štíhlé stíny. A o ty stíny není ochuzeno nic - dokonce i štěrk pod našima nohama bodá do nás dlouhou, tmavou stopou.

Kráčíme dál a již jsme na poli. Jeho půda je těžká a černá a v dusivém objetí svírá podrážky našich bot. Je nám to jedno. Ticho kolem nás pohlcuje všechny naše smutky. Mluvíme pomálu a svědkem našich rozmluv jsou jen ty zbytky zmírajícího slunce.


Už zapadlo, tak lásko nebreč.

mon dieu

15. února 2017 v 21:30 | Zaveta
Byla jsi jako hlíza
jako havran, jež si čistí peří
byla jsi
a pak jsi nebyla

(mám všelijaké halucinace)
 


Love you like an alcoholic

28. ledna 2017 v 14:05 | Zaveta
Řekni mi, proč zrovna se mnou?
A proč se mnou? Protože se ti líbí moje oči a mně se líbí, že se ti líbí. Líbí se ti, že se mi to líbí?

Předlety / poletech

8. ledna 2017 v 18:21 | Zaveta
Tehdy předlety jsem tak moc toužila po studiu na škole, kde jsem dnes, až to bolelo. Studuji svou vysněnou střední třetím rokem a děkuji bohu za každou dlaždičku, na kterou šlápnu, jež mě drží na nohou v tomhle ústavu vzdělávacím. Kolik mě toho naučil - ježišmarjá! - naučila jsem se rozeznávat divis od pomlčky a vím, že jednoslabičné předložky nepatří na konec řádky a že sirotek není jen opuštěné dítě a vdova že není jen žena oplakávající zesnulého manžela a že typografie je úžasná, že grafický design je můj život a nechci pokračovat jinou cestou, než kterou mám tu čest kráčet teď.

Jsem jako blázen, pějící ódy na svou školu, ale nestydím se za to, že mám to štěstí být tam, kde je místo mé. Miluji grafiku a miluji rozkvetlé mandloně a cigarety vykouřené pod nimi, tak ostře s nimi kontrastující -

- a tak dále a tak dále a teď
poletech
cítím to samé s vysokou a všechno je těžší a konkurence je vyšší a ta touha realizovat se je nesnesitelná. Nejraději bych ze sebe servala celý svůj zevnějšek, abych mohla ukázat světu, že jsem stvořena pro vizuální komunikaci. A to je asi ten pocit, kterého bych se měla zbavovat tvorbou? Je zdařilá grafika projevem uměleckého orgasmu, vyjádřením všech nesnesitelnách služeb se předvést? Tak moc se chci projevit, že mě to snad zbavuje smyslů

(nebo je to střikem ze suchého vína
nebo je to všechno touhou po sexu)
nevím
hoří mi tváře, mám trochu strach
bože dopomoz napomoz.

Kam dál