Jak skončil únor a jak jsi mě fotil na starý Zenit

10. března 2017 v 21:59 | Zaveta
Kráčíme svahem vstříc posledním slunečním paprskům dnešního dne. Slunce je vysílené, mžourá na nás tak jako my na něj a nechává za námi groteskně dlouhé štíhlé stíny. A o ty stíny není ochuzeno nic - dokonce i štěrk pod našima nohama bodá do nás dlouhou, tmavou stopou.

Kráčíme dál a již jsme na poli. Jeho půda je těžká a černá a v dusivém objetí svírá podrážky našich bot. Je nám to jedno. Ticho kolem nás pohlcuje všechny naše smutky. Mluvíme pomálu a svědkem našich rozmluv jsou jen ty zbytky zmírajícího slunce.


Už zapadlo, tak lásko nebreč.
 

mon dieu

15. února 2017 v 21:30 | Zaveta
Byla jsi jako hlíza
jako havran, jež si čistí peří
byla jsi
a pak jsi nebyla

(mám všelijaké halucinace)

Love you like an alcoholic

28. ledna 2017 v 14:05 | Zaveta
Řekni mi, proč zrovna se mnou?
A proč se mnou? Protože se ti líbí moje oči a mně se líbí, že se ti líbí. Líbí se ti, že se mi to líbí?
 


Předlety / poletech

8. ledna 2017 v 18:21 | Zaveta
Tehdy předlety jsem tak moc toužila po studiu na škole, kde jsem dnes, až to bolelo. Studuji svou vysněnou střední třetím rokem a děkuji bohu za každou dlaždičku, na kterou šlápnu, jež mě drží na nohou v tomhle ústavu vzdělávacím. Kolik mě toho naučil - ježišmarjá! - naučila jsem se rozeznávat divis od pomlčky a vím, že jednoslabičné předložky nepatří na konec řádky a že sirotek není jen opuštěné dítě a vdova že není jen žena oplakávající zesnulého manžela a že typografie je úžasná, že grafický design je můj život a nechci pokračovat jinou cestou, než kterou mám tu čest kráčet teď.

Jsem jako blázen, pějící ódy na svou školu, ale nestydím se za to, že mám to štěstí být tam, kde je místo mé. Miluji grafiku a miluji rozkvetlé mandloně a cigarety vykouřené pod nimi, tak ostře s nimi kontrastující -

- a tak dále a tak dále a teď
poletech
cítím to samé s vysokou a všechno je těžší a konkurence je vyšší a ta touha realizovat se je nesnesitelná. Nejraději bych ze sebe servala celý svůj zevnějšek, abych mohla ukázat světu, že jsem stvořena pro vizuální komunikaci. A to je asi ten pocit, kterého bych se měla zbavovat tvorbou? Je zdařilá grafika projevem uměleckého orgasmu, vyjádřením všech nesnesitelnách služeb se předvést? Tak moc se chci projevit, že mě to snad zbavuje smyslů

(nebo je to střikem ze suchého vína
nebo je to všechno touhou po sexu)
nevím
hoří mi tváře, mám trochu strach
bože dopomoz napomoz.

O vlaštovce

28. prosince 2016 v 21:16 | Zaveta
Vlaštovka značí jaro a moje bezmyšlenkovité kresbičky.

Tři oříšky pro Popelku: připitomělý princ zastřelil lišku a triumfálně s jejím tělíčkem mával ve vzduchu. Načež na tři pokusy nedokázal trefit ptáka ve vzduchu - tu přicválala Popelka na koni a sestřelila ho levou zadní. Co bylo dál, nevím, protože jsem to musela vypnout. Nedokážu si vzpomenout, kdy a proč jsem začla být tak soucitná vůči zvířatům a kdy jsem přestla zcela jíst maso a začla brečet při pohledu na kočičku s nádorem na tlapce. Ale nic mě nikdy nezahřálo u srdce jako otázka od nejmilejšího člověka - jsi vegetariánka? - jak jsi to tušil? - s tvou něžností se naporcovaná zvířata příliš neslučují -----
ach ach ach ach ach jo po tak dlouhé době mám pocit, že mě někdo chápe (a přijímá tuhle moji stránku, ještě než ho o to budu muset prosit)??????? Promiňte, nedokážu vyjádřit, co tím vším vlastně míním.

Princezna Leia měla infarkt. Alexandrovci jsou po smrti. (edit: princezna Leia je rovněž po smrti.)
Celý svět je nakřivo. Chtěla bych dostávat od bližních jen knihy a pokojové květiny. Žít z ničeho kromě mátového čaje, rozpustit se postupně v éteru a zanechat po sobě jen malý třpytivý obláček vonící kokosem.

Nacházím se v Budapešti a jsem tu povětšinou tak šťastná, až mám chvílemi pocit, že to vydrží navěky. Stačí se však opít maďarským vínem, aby se po mně ze všech stran začaly sápat stíny. Má schopnost tlumit za normálních okolností špatné emoce je neuvěřitelná. Necítím se ublížená, necítím se zmatená, je mi všechno jedno a pak, a pak -

už se mě nikdo neptá, proč po nocích v opilosti pláči. Já to přece sama nevím. Nevím ani, co to ze mě leze za slova. Jsem opilá maďarským vínem, je mi horko, žíly na rukou vystouply, nechuť k jídlu opět roste. Roztřesenýma rukama jsem nadepsala jediný pohled a odeslala ho na onu nejmilejší adresu. Všechno je, jak má být. Jen jsem za střízliva mimořádně šťastná a opilá už zas tak moc ne. Co naplat.


Kam dál