Pravda, kterou jsem našla

11. září 2016 v 15:16 | Zaveta
Nemůžu mu slíbit, že neumře v osamění.

Bydlela jsem v domě u potoka. Ráno po probuzení jsem vídala pod okny spící kachny a když byla voda čistá, plavaly v potoce mezi kluzkými kameny ryby. Ve dnech, kdy bylo hezky, lámaly se ve vodě sluneční paprsky. Napříč mostem, který vede přes potok, rostly naproti sobě dva vlašské ořechy a natahovaly k sobě přes zábradlí své těžké větve.

Chodila jsem pod nimi každý den a sledovala, jak ta zelená arkáda nad mou hlavou roste. Stromy si mezi sebou důvěrně povídaly a já měla pocit, že vím, na co každý z nich myslí.

Neodmyslitelně k sobě patřily a každý rok těsně předtím, než se příroda probudila, měla jsem za to, že už se jejich větve konečně dotknou jedna druhé.

Až se vlašáky spojí, říkala jsem si, budeme my dva spolu. Až se spojí, budeme šťastní.

Touto dobou jsou větve již skoro u sebe - a já našla zalíbení v jiném.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Banán se skořicí Banán se skořicí | 14. listopadu 2016 v 14:57 | Reagovat

čtu a umírám, umírám a nemůžu dýchat, umírám a probouzím se zpátky k životu a tak pořád dokola, zima mi svírá ramena a já pořád čekám, kde tě uvidím, zahlédnu, spatřím na střípek sekundy, kdy tě ucítím na jeden jediný pohled a vdechnu tě, kus tebe, závan vzduchu co proklouzl kolem tvého těla, projel ti vlasy jako prsty které se mi zlomily
čtu a přemýšlím kdo jsi, ty strašlivý přelude

2 Zaveta Zaveta | 8. prosince 2016 v 23:43 | Reagovat

[1]: myslím
že neexistuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.